Rozhovor pro Zpravodaj - Michal Ineman

„Někdy mám na trávníku zatmění – horká hlava je naše rodinné prokletí…“, říká Michal Ineman.   

Michal Ineman, ročník 1990, svobodný, bezdětný, ovšem zadaný. S přítelkyní Veronikou jsou spolu už více než rok. Pochází z Holoubkova, nyní žije v Medovém Újezdu. Pracuje jako dřevomodelář v rodinné firmě. Má starší sestru Moniku, která je také hodně sportovně založená. Michal se fotbalu se věnuje od svých pěti let. Jeho prvním velkým vzorem byl táta, který ho k fotbalu přivedl. Michal se nejlépe cítí na pozici beka nebo krajního záložníka. Začínal v Rokycanech, za žáky hrál v Holoubkově, za dorost opět v Rokycanech. Následovalo angažmá v Cerhovicích, v Mýtě, ve Strašicích a od roku 2017 je Michal zpět jako hráč FC Rokycany. „Michale, je to pro tebe výzva, hrát divizi?“ „Veliká! Já už chtěl pomalu s fotbalem končit, ale táta mě hecoval, že by to byla škoda. Chodí mi fandit. Mám rád výzvy a v Rokycanech cítím, že se každým tréninkem, s každým zápasem posouvám dopředu. Je tu výborný trenér, prima parta, a to všechno mě nutí k tomu na sobě pracovat… Chci se poprat o místo v divizní sestavě.“ „Letní příprava byla super, ale pak to vyloučení v Poháru…?“ „Zlobím se sám na sebe, zvlášť když vychladnu. Ale v zápalu boje je to těžké. Špatně snáším, když mě někdo ze soupeřů cíleně provokuje. A ještě hůř, když rozhodčí nepíská rovinu. Ta první karta byla za kecy, druhá za hloupý faul. Byl jsem u míče pozdě, nezbylo mi, než ho zastavit takhle… S odstupem to vidím, mám na sebe ukrutný vztek, že jsem to zkazil. Je to takové naše rodinné prokletí – horká hlava na hřišti. Jsou zápasy, kdy se ovládnu, ale pak to takhle zkazím… Vím, že na sobě v tomhle směru budu muset ještě hodně pracovat.“ „Když se hrál první mistrák a ty si kvůli trestu stál za zábradlím jako divák, jak si to snášel?“ „Bylo to hrozné, jen koukat. Nejradši bych přeskočil zábradlí… Takhle mi nezbylo než jen fandit.“ „Michale, jaké máš další zájmy kromě fotbalu?“ „Baví mě i další sporty – hokej, squash, trávím čas s přítelkyní, mám dva psy…“ „Není žádným tajemstvím, že tvým dalším velkým koníčkem jsou koně. Tys jezdil i závodně, viď?“ „No, ano, parkur.
V roce 2007 jsem dokonce vyhrál jako mladší junior Mistrovství ČR v parkuru. Na Mistrovství Evropy jsem byl jako „mladý jezdec“ asi 54.“ „No to je bomba – a jak ses ke koním dostal?“ „Vlastně náhodou. Sestřenice moc chtěla jezdit a hledala nějakého parťáka, aby na to nebyla sama. Tak jsem to zkusil a začalo mě to bavit. Děda, když viděl, že nám to jde, koupil koně a zařídil nám soukromého trenéra. Tak jsme jezdili…“ „A proč jsi přestal?“ „Úplně jsem nepřestal… je to spíš taková pauza. Byl jsem hodně pod tlakem, tím, že děda byl jedním ze sponzorů… Teď se k parkuru svým způsobem vracím. Veronika jezdí, tak jí pomáhám s tréninkem i s koněm.“ „Říkal jsi, že máš dva psy…?“ „Jo, jack russela a australského ovčáka. Přítelkyně má čivavu, takže je to dohromady docela zajímavá psí parta.“ „Co ty a svatba? Plánuješ rodinu?“ „Zatím ne, Verunka ještě studuje, tak máme čas. Ale jednou bych určitě chtěl rodinu, alespoň dvě děti. Ideálně páreček…“ „Míšo, co rád jíš a co bys naopak nevzal do úst?“
„Mám rád italskou i francouzskou kuchyni. Nemusím mít plody moře…“ „A co rád piješ?“ „Pivo, dobrou whisky…“ „Jaká je podle tebe tvoje nejlepší a nejhorší vlastnost?“ „Uf, na to se těžko odpovídá. Nejlepší – asi vytrvalost a ctižádost. A nejhorší ta moje prchlivost. Jsem prostě někdy horká hlava…“
„Jaká musí být tvoje partnerka,“ „Hodná, se smyslem pro humor, sportovní i rodinný tip… prostě holka, jako je Verča. Vím, že bych nepřekousl nevěru…“ „A ještě poslední otázka – co rád posloucháš? „Rock, třeba Škvory nebo Kabáty, to je klasika…“
Moc děkuji za rozhovor a ať se ti daří!!!